|
Jako kdybych se probral ze snu, znovu jsem si přečetl pár prvních řádků a přál jsem se zmizet v jejich ošklivosti a nemravnosti. Ale to zas přeháním. Pro začátek, kdo je vůbec tahle postava – Yozo Oba? Vytvořil jsem ho jako opilce. Opilce závislého na látkách mnohem silnějších než je alkohol. Lepší jméno pro takového protagonistu bych nemohl najít. „Oba“ dokonale vyjadřuje jeho ráznou povahu, zatímco „Yozo“ bych řekl že má šmrnc. Vyzařuje to jakousi svěžest. Nemluvě o tom jak dobře tyhle čtyři souhlásky dohromady zní. Yozo Oba. Tak co, ještě jsem tě neoslnil svými výtvory? Tak upři zrak na Yoza Obu, posazeného na posteli, hledícího na moře zahalené v dešti. Tak oslnivé výtvory, jak jen jsou! Už dost. Měl bych se stydět za takový výsměch sobě samému. Viňte za to mou poraněnou hrdost. Ale faktem je to, že můj strach být středem výsměchu je tak intenzivní, že bych radši ubyl své kritiky do jednoho, než být vystaven výsměchu. Ano, to je ztělesnění zbabělosti. Měl bych asi být o něco skromnější. Ach, skromnost. Yozo Oba. Jen do toho, smějte se. Je vránou, která se vydává za kormorána. Vnímaví pochopí o co mi jde. Jistě, mohl jsem vymyslet lepší jméno, ale proč bych se tím obtěžoval. Nejspíš jsem obešel celý problém, psaním v první osobě, ale letos na jaře jsem už napsal jeden román v první osobě takže teď váhám jestli bych měl hned dělat další. Navíc , kdybych náhodou zítra umřel, nemůžeme si být jisti zda by se nenašel nějaký chytrák, přesvědčený o tom že bez vyprávění v první osobě by ta kniha postrádala smysl. A abych byl upřímný, jediný důvod, proč jsem nechal Yoza přežít, je abych dokázal že to tak není. Myslíš že je to divné? No, podívej se na sebe, kamaráde. |